Výjimky z obecných požadavků na výstavbu povolované stavebními úřady

(Bulletin Stavební právo 2/2012)

Povolování výjimek z obecných požadavků na výstavbu připouští stavební zákon a tuto otázku pak blíže specifikují prováděcí právní předpisy, které stanovují z jakých ustanovení těchto předpisů lze v odůvodněných případech výjimku udělit.

Z § 169 odst. 2 zákona číslo 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, vyplývá, že výjimku lze udělit při splnění následujících podmínek : 1) předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, 2) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby, 3) bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. V souladu s § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona lze obecnými požadavky na výstavbu rozumět především obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy.

Pojem výjimka by jistě měl být obecně chápán jako něco výjímečného, na kterou sice není právní nárok, ale kterou lze povolit za předpokladu, jak je již výše uvedeno, pokud se  tím neohrozí bezpečnost, ochrana života a zdraví osob, sousední pozemky nebo stavby a při řešení podle povolené výjimky bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

Jaká je však praxe.  Je tomu skutečně tak, že výjimky z OTP jsou stavebními úřady povolovány vyjímečně ? Slovo výjimka je totiž nutno chápat jako rozhodně méně časté řešení, kdy situaci spojenou s prosazením záměru nelze řešit jiným způsobem. Musíme přiznat, že zejména u staveb realizovaných bez příslušných povolení, kdy k legalizaci takové stavby cestou jejího dodatečného povolení je mnohdy nezbytná výjimka z OTP, je k povolení potřebné výjimky stavebními úřady přistupováno velice benevolentně. Praktické využití institutu povolování výjimek by však mělo přicházet v úvahu pouze v odůvodněných resp. ojedinělých případech, tj. za situace, kdy stanovené technické požadavky na výstavbu mohou být např. v řadě případů dle místních okolností příliš přísné. Smyslem takového postupu pak v případě rozhodování o udělení výjimky je posoudit konkrétní okolnosti případu, zohlednit místní podmínky a vhodnost stavby v dané lokalitě a typu zástavby. Nestačí proto konstatovat zákonné podmínky a následně se k nim v rámci rozhodnutí o výjimce přihlásit, aniž by byl postup v každé jednotlivé věci přezkoumatelným způsobem odůvodněn.

Zejména v případě, kdy povolení výjimky je podmiňující pro vydání dodatečného povolení stavby realizované bez potřebného povolení nebo opatření stavebního úřadu nelze připustit, aby účastník řízení – vlastník sousední nemovitosti byl krácen na svých právech postupem stavebníka, který realizoval stavbu bez stavebního povolení. Stavební úřad by měl rovněž přihlédnout do jisté míry k „sankčnímu“ charakteru řízení o dodatečném povolení stavby, v němž je nutno chránit práva a oprávněné zájmy dotčených osob. Při povolení výjimky je nutno zvažovat a řádně odůvodnit, zda povolení výjimky z obecných technických požadavků na výstavbu a následné dodatečné povolení stavby postavené bez nebo v rozporu se stavebním povolením v přímém sousedství nezasahují do práv účastníků řízení nad přípustnou míru.

Při rozhodování stavebního úřadu o povolení výjimky je zde sice prostor pro správní uvážení tohoto orgánu, možnost udělení výjimky však není neomezená. Výjimka povolená stavebním úřadem totiž nesmí popřít samotnou podstatu a smysl ustanovení, z něhož byla udělena.

Nejčastěji se stavební úřady podle mých zkušeností setkávají s návrhy na udělení výjimky ze vzájemných odstupových vzdáleností (§ 25 odst. 2 až 7 vyhlášky číslo 501/2006 Sb, v platném znění) a v poslední době v souvislosti se změnovou vyhláškou číslo 20/2011 Sb. z nejmenší vzdálenosti studny od zdrojů možného znečištění (§ 24a odst. 2 a 3 vyhlášky číslo 501/2006 Sb., v platném znění).

Mluvíme-li o výjimkách ze vzájemných odstupových vzdáleností, pak nelze nezmínit, že stavebním úřadům mnohdy činí potíže, aby ve vztahu k ustanovení § 25 vyhlášky číslo 501/2006 Sb., v platném znění situaci vyhodnotil z hlediska toho, zda konkrétní případ vůbec udělení výjimky vyžaduje.

Jak by si tedy stavební úřad v případě, že obdrží žádost o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu měl nejspíš počínat. Především by měl zohlednit charakter následného řízení pro které je udělení výjimky podmiňující a pokusit se o dohodu mezi účastníky. Nebude-li taková dohoda možná, stavební úřad s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí dotčených osob zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav záměru, zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny, např. stanovením podmínek do rozhodnutí o udělení výjimky, případně přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nelze vyhovět.

V souvislosti s udělováním výjimek, kdy rozhodnutí obecných stavebních úřadů resp. odvolacích orgánů, kterými jsou krajské úřady, čelí poměrně často soudnímu přezkumu, nutno upozornit na nejednotnost rozhodování správních soudů v této otázce.

Zatím co jeden soud považuje rozhodnutí o výjimce z obecně technických požadavků na výstavbu za úkon předběžné povahy vyloučený ze soudního projednávání ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., neboť Rozhodnutí o povolení výjimky podle § 169 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, zatímně fixuje určitý stav, a to buď stav normální, nebo stav vyjímečný (v případě povolení výjimky), neboť rozhodující je vždy konečné rozhodnutí ve věci samé (např. vydání územního rozhodnutí nebo stavebního povolení), jiný soud takové stanovisko nesdílí a považuje řízení o výjimce za samostatné řízení.

Zarážející je, že nejednotnost v tomto směru panuje i na NSS, kdy jeden senát se dívá na výjimku jako na úkon  předběžné povahy a druhý jako na rozhodnutí ve smyslu § 65 odst, 1 s. ř. s., které podléhá přezkoumání soudem, a nedopadá na ně kompetenční výluka rozhodnutí předběžné povahy uvedená v § 70 písm. b) s. ř. s.  Takový senát pak posuzuje situaci kolem povolování výjimek jako řízení, ve kterém se rozhoduje s definitivní platností o tom, zda se výjimka v konkrétním případě povoluje či nikoliv, když rozhodnutí o výjimce nemá charakter zatímnosti či dočasnosti a jeho účinky nejsou omezeny pouze na období do vydání rozhodnutí konečného (např. územního rozhodnutí). Navazující rozhodnutí musí předmětné rozhodnutí o povolení výjimky respektovat a je jeho obsahem vázáno, což znamená, že jeho účinky nejsou omezeny pouze na období do vydání konečného rozhodnutí.

Vzhledem k rozdílnému názoru v úrovni nejvyššího správního soudu na to, zda rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu je úkonem předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. či nikoli (viz. rozsudek osmého senátu NSS č.j.  8 As 58/2009 – 73 ze dne 26.5.2010 a prvního senátu stejného soudu č.j. 1 As 77/2010 – 95  ze dne 29.9.2010), byla tato záležitost v případě další  kasační stížnosti projednávané osmým senátem NSS, tentokrát proti usnesení Městského soudu v Praze, postoupena rozšířenému senátu, který dosud v této věci (květen 2012) nerozhodl. Bude jistě zajímavé, k jakému závěru rozšířený senát NSS dospěje, což bude mít napříště dopad  do rozhodování krajských soudů v případě žalob do rozhodnutí o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu vydaného stavebním úřadem resp. rozhodnutí krajského úřadu vydaného v této věci v odvolacím řízení.

Ing. Viktor Tomšík

2012

Print Friendly, PDF & Email